<aside> 💡
Ultra-Trail du Mont-Blanc (UTMB) je považován za nejprestižnější horský ultramaraton na světě, který každoročně přitahuje tisíce běžců i fanoušků do francouzského Chamonix. Trasa hlavního závodu měří přibližně 172 kilometrů s převýšením přes 10 000 metrů a vede přes Francii, Itálii a Švýcarsko po legendárním okruhu kolem masivu Mont Blanc. Běžci mají maximálně 46,5 hodiny na zdolání tohoto extrémního terénu včetně vysokohorských průsmyků, často za proměnlivého počasí a v nepřetržitém pohybu. UTMB je nejen fyzickou výzvou, ale i oslavou trailového běhu – atmosféra v Chamonix srovnatelná s Tour de France dokáže každého účastníka i diváka doslova strhnout.
Hlavní závod celé UTMB série - červená trasa 🔴
</aside>
UTMB, čtyři písmenka, která mi způsobují husí kůži. Již přibližně 5 let systematicky trénuji podle plánu a účastním se závodů různých vzdáleností. Stanovil jsem si jasný cíl – kvalifikovat se na tento prestižní závod a udělat maximum pro jeho dokončení. Byla to několikaletá cesta. V tomto textu popíšu svou přípravu během posledního roku a samotný závod, kdy jsem se úspěšně kvalifikoval a v lednu se dozvěděl, že 29. srpna budu stát na startu v Chamonix.
Atmosféra na trati, Francouzi opravdu umí fandit 😎
V lednu po měsíční pauze jsem začal spolupracovat s novým trenérem Markem. Mára mě okamžitě poslal na laboratorní testy, kde jsme provedli zátěžové vyšetření, spirometrii a analýzu techniky běhu. Výstupem byla řada excelových tabulek, kterým jsem vůbec nerozuměl. Odnesl jsem si ale tři důležité poznatky – běhám v tréninku příliš rychle, nedopadám na špičku a mám ztuhlou pánev.
Následující měsíce jsme do tréninku zařazovali velmi pomalé běhy do 136 tepů (zóna 1). Zpočátku to pro mě bylo frustrující, protože tempo se pohybovalo kolem 7 minut na kilometr – tedy spíše chůze. Postupně jsem se ale zlepšoval a dnes se v zóně 1 dostanu na rychlost 5:30. Trénink běžecké techniky mě příliš nebavil. Zahrnoval jednou týdně různé druhy běžecké abecedy, které se neustále měnily, takže jsem si nedokázal vytvořit rutinu. Teď už vím, že to byl záměr. Začal jsem také více posilovat, někdy i dvakrát týdně. Nešlo o těžké váhy, spíše cvičení s vlastní vahou, abych zpevnil core, svaly a šlachy, které při sebězích dostávají zabrat.
Zábavnější částí tréninku byly intervalové tréninky a běhy v zóně 3 a výše. Každý měsíc jsem absolvoval závod na 10 kilometrů a zlepšil si osobní rekord na 38:52, což bylo o téměř 3 minuty lépe než v předchozím roce.
Ne vše však probíhalo hladce. Během své první stomílovky v dubnu na Istrii, kterou jsem nedokončil, jsem si poranil čtyřhlavý sval stehenní a současně natáhl hluboký lýtkový sval (soleus). Zotavování ze dvou běžeckých zranění najednou bylo nesmírně frustrující. Naštěstí jsem objevil silniční cyklistiku, díky níž se mi podařilo udržet vytrvalost, i když na úkor rychlosti – ta ale pro UTMB nebyla klíčová.
Ve zkratce, tréninku jsem věnoval přibližně 15–20 hodin týdně s běžeckým objemem kolem 80 kilometrů.
Ukázka 14ti denního bloku před Istria 100.
Díky skvělým šéfům v práci (díky Ivo🫶), kteří sami sportují a mají pochopení pro mé běžecké ambice, jsem v červenci odjel na tréninkový kemp do Chamonix. Mým cílem bylo dosáhnout fyzických limitů – nasbírat maximální počet výškových metrů a strávit co nejvíce času na nohou.
Nohy rychle pochopili, že je čeká peklo, ale za ten měsíc mi neskutečně zesílila stehna a lýtka, začal jsem chodit vše přes špičku a některé kopce i vybíhat, což místní dělají standardně.
Musím uznat, že se mi to opravdu povedlo – hned po návratu z Francie mé tělo naprosto vyplo a zhruba týden jsem musel věnovat důkladnému odpočinku a regeneraci. Zároveň se mi ale podařilo za tu dobu naběhat slušných 505 kilometrů a nastoupat přes 33 000 výškových metrů.
Vrchol tréninkového campu, Balů se sýrovým prkénkem a nejkrásnější trail v Chamonix.
Měsíc před závodem jsem se cítil velice dobře, ale čekala mě obrovská práce z hlediska přípravy výbavy, stravy a celkové taktiky na závod. Tohle je zásadní rozdíl oproti klasickému maratonu, který člověk vždy nějak zvládne. Na takto dlouhém závodě může i malý problém v pozdějších fázích způsobit katastrofální následky. Zkusím tuto sekci rozdělit na podsekce: ladění, výbava, strava, ačkoliv realita byla stejně jeden velký chaos.
Na závod jsem se cítil opravdu připraveně – od začátku roku jsem měl v nohách už 2 250 kilometrů běhu, k tomu nastoupáno 87 000 výškových metrů a odjeto 1 500 kilometrů na kole. Pro představu, je to přibližně polovina objemu, který mívají před podobnými závody elitní atleti, takže jsem k tomu přistupoval s pokorou a tušil, že mi nohy dříve nebo později stejně vypnou, ale zároveň mám dobrý pocit z kvalitní přípravy.