Zvládli jsme to! …říká Petr Šlajs. S šesti plavci zvládli obousměrnou plavbu ze Severního Irska do Skotska a nazpět (75 km) za neuvěřitelných 22 h a 59 min a vylepšili tím dosavadní rekord o více jak 5 hodin. O akci “CZECH IT! ” jsem se dozvěděl na začátku května 2018, kdy přišel email pro členy I.PKO, ve kterém stálo, že hledají doprovodné plavce na 36 hodinovou štafetu v Bráníku, které má být přípravou na “nějakou” přeplavbu. O přípravné 36 hodinovce až jindy, teď už nechám Petra, ať vám poví o přeplavbě severního kanálu – North channel. Jakub Běžel
Autor textu: Petr Šlajs
Zvládli jsme to! Ve složení (zároveň i v pořadí) Petr Šlajs, Rory Fitzgerald, Zuzana Procházková, Zdeněk Sláma, Jakub Valníček a Pavlína Procházková jsme zvládli obousměrnou plavbu ze Severního Irska do Skotska a nazpět (dohromady 75 km) za neuvěřitelných 22 h a 59 min a vylepšili jsme tím dosavadní rekord o více jak 5 hodin. Štafeta byla poskládaná především z plavců z České republiky, kteří jsou zároveň členové I. Plaveckého Klubu Otužilců Praha (I.PKO).
Kompletní devíti členný tým CZECH IT! (6 plavců a 3 podporovatelé).
Prvotní myšlenka o přeplavbě se rodila kolem června minulého roku (2017) a mluvilo se dokonce i o 3way a 4way plavbě (3 nebo 4 směry). Později nám bylo ale řečeno, že organizaci zajišťující přeplavby přes North Channel se do toho nechce – bylo by to příliš extrémní a komplikované. Až po konečném rozhodnutí o 2way plavbě, tedy tam a zpět se pak konečně pomalu začal formovat náš tým. Ten, kterému se to zdálo méně zajímavé, vypadl, naopak jiní si začali na kratší plavbu více věřit a do týmu se s chutí přidali. Já se tak dostal z počátečního náhradníka na čtvrtém místě až do samého jádra týmu. Organizačním tahounem celé akce se stal Jakub a v prosinci 2017 byl odsouhlasen název týmu CZECH IT !.
V rámci příprav se také konala cvičná plavba ve Vltavě v pražském Braníku. Kdy se plavci týmu CZECH IT! a další dobrovolníci z I.PKO sešli na 2 dny. Štafetovým způsobem se pak plavalo 36 hodin v kuse a v mezidobí se odpočívalo ve stanech u břehu řeky. Všichni si akci pochvalovali a myslím, že tento typ tréninku byl před samotnou přeplavbou velmi důležitým. Já jsem se bohužel kvůli svým pracovním povinnostem v zahraničí nemohl akce zúčastnit a musel jsem se spíše smířit s individuální přípravu.
O posledním členovi naší šesti-členné štafety se rozhodlo až pár měsíců před samotnou plavbou. Stal se jím Rory z Velké Británie, který od samého začátku byl zapojen do naší plánovací skupiny a hodně o účast v naší štafetě stál. Zpočátku jsme si mysleli, že naše štafeta zůstane ryze česká, ale řekl bych, že nikdo z nás tohoto rozhodnutí ani na chvilku nelituje. Rory je z nás nejzkušenější – je mu 60 let, plave od svého dětství a navíc přeplaval i pověstný kanál La Manche. Dokonce se v Severním Irsku narodil, takže nám mohl předat spoustu cenných informací, jak o samotných přeplavbách, tak o místních medúzách, mořských proudech apod.
Nalodili jsme se v přístavu ve městě Bangor. Celkem se nalodilo 13 lidí (6 plavců + 3 support, 1 lodivod – kapitán Charles, 2 pozorovatelé/rozhodčí a 1 Infinity Channel – guide/Padraig Malon). Loď nebyla bůhvíjak velká, takže jsme se museli poměrně uskromnit. Místa byla především na sezení, pouze vpředu lodi byla malá kajuta pro 2 lidi na spaní.
Pořadí plavců jsme sestavili od papírově nejrychlejšího po nejpomalejšího tak, abychom dosáhli co možná nejlepšího času. Největší obavy při plavbě jsme měli z velmi studené vody 10-11° C a ze žahavých medúz (talířovka obrovská), kterých je zde spousta.Z přístavu jsme odpluli v sobotu 23.6. v 18:00. Start naší plavby byl na pobřeží městečka Donaghadee (asi 20 min od přístavu). Loď zastavila 200 m od břehu, a tak první plavec musel nejprve doplavat na břeh, postavit se na břeh, aby měl vodu pod pasem a zvednout ruce vzhůru.
V 18:37 zazněla siréna a přeplavba mohla začít a za potlesku a pokřiku našich příznivců z místního oddílů otužilců Chunky Dunkers jsem se odrazil ze skalnatého výběžku a zamířil ke 35 km vzdálené pevnině Skotska.
Skok do vody prvního plavce.
Za svoji první hodinu jsem viděl ve vodě spousty medúz, především těch nežahavých. Talířovek jsem také pár zahlédl, ale naštěstí jsem se jim stihl vyhnout anebo byly pro mě v bezpečné hloubce. Rory nám vysvětloval, že za slunce jdou medúzy hlouběji pod hladinu a nejsou tedy tak nebezpečné…o to více jsem se bál, co přijde při plavbě v noci. Plavba mi vůbec neutíkala, jedna hodina v té studené vodě byla nekonečná. Když jsem se podíval po delší době na hodinky, ukázaly mi, že mám odplaváno teprve 25 min. Byl jsem tak šťastný, když mě vystřídal v pořadí 2. plavec Rory a já se tak mohl jít zahřát na loď.